Nedávno jsem doma našel kus papíru, který využívali mí rodiče k tomu, aby ze mně prostřednictvím institutu svatého Mikuláše a jeho pestrého doprovodu vychovali řádného občana a člověka. A jedna z položek pravila: “Pavlík je nepořádný.” Měl jsem to na talíři celý život – “Ukliď si ty hračky, nebo se tady pozabíjíme!”; “Proč máš prosím tebe v aktovce tohle?”; “Tebe si nikdy nikdo neveme!”; “Tvoji budoucí ženu fakt lituju!” Já jsem se celou dobu jen usmíval, protože jsem věděl, že dobře řízený nepořádek je struktura, ve které se bezchybně orientuji.

Ono je to tak – nevím, zda je to v dnešní turbulentní době vhodné, ale můj mozek má problémy se skokovými změnami a vyhovuje mu koncept permanentní revoluce. Dokáže sledovat umístění až několika tisíc věcí, dokud se ovšem pohybují v rozumném množství. Jakmile se jich však začnou v jednom okamžiku pohybovat desítky, ba dokonce stovky, je ztracen. A právě úklid je typickým případem takovéhoto zahlcení.

Musím ale přiznat, že někdy byl důvod mého nepořádku poněkud odlišný a rozhodně méně ušlechtilý. Na tom mikulášském seznamu figurovala také lenost. A tak jsem si v dětství například udržoval šuplík ve stole tak plný, že jsem jej raději neotevíral, nešel by pak zavřít. To že zimní oblečení nebylo v létě ve skříni se také nedalo svádět na to, že bych je na podzim nenašel. Vrcholem všeho bylo moje léta nepojízdné a snad už nikdy nezpojízdnitelné jízdní kolo na zahradě.

V poslední době jsem se ale hodně zlepšil. S přibývajícími léty jsem se naučil nepořádek organizovat tak, že pro laika zvenčí pořádek alespoň trochu připomínal. Hodně mi také pomohly moderní technologie – počítače u mne nahradily papír a tužku na celé čáře, zejména proto, že asi od páté třídy nedokážu svůj nepořádný rukopis efektivně přečíst, a tak jsem fyzický nepořádek ze stolu přeměnil na logický v počítači. Musím také udržovat alespoň potěmkinovský pořádek, aby mně neopustila má budoucí žena, se kterou se sice nikdy neožením, a má matka ji tak, jak pravilo její vlastní proroctví, mohla litovat.

V tomto odstavci bych se chtěl rád čtenáři omluvit. Došlo totiž k politováníhodné události. Protože jsem u sebe neměl zrovna počítač, napsal jsem si pointu tohoto fejetonu rukou na malý lísteček. Bohužel ho teď nemůžu nějak najít. Prohledal jsem co se dalo, díval jsem se i pod hromadu zimního oblečení, ale prostě ho nemám. No, stejně bych ho po sobě asi nepřečetl.